Jedová hora .

Jedová hora se nachází nad obcí Neřežín u Komárova a je 537 m vysoká. V údolí protéká Červený potok, na kterém byla postavena Záskalská nádrž. Jako mnoho míst v Brdech, je i Jedová hora spjata z výskytem a těžbou železné rudy. Vedlejším produktem byl cinabarit, rtuťová ruda, která se v Čechách těžila pouze na dvou dalších místech. Jedová hora je také významnou mineralogickou lokalitou, jak dokazují sbírky Národního muzea.

V dnešní době je Jedová hora a okolí součástí naučné stezky okolím Komárova.

Naše návštěva začne netradičně přímo na vrcholu hory. 

Jedová hora, vrcholový patník je nad modrou tečkou na snímku.

Detail patníku na vrcholu.

 Kůrovcová těžba dřeva obnažila vrchol, který se dříve nacházel mezi stromy.

Sestoupíme-li pár metrů pod vrchol, jsme přímo u hlavní šachty dolu na Jedové hoře, která se nazývá Barbora.

Šachta je odborně zabezpečena. Na podzim v roce 2015 po dokončení rekonstrukce, zde uspořádalo občanské sdružení Přátelé Komárova, velmi povedené slavnostní otevření Jedové hory. 

Historii tohoto zajímavého místa nám objasňuje známý brdský badatel Jan Čáka:

 Jedová hora, dříve zvaná podle staré pověsti i jako Dědova hora, se zvedá na pravém břehu Červeného potoka mezi Neřežínem a Mrtníkem, píše v knize  "STŘEDNÍ BRDY krajina neznámá" a dále pokračuje:  

Pověst praví, že při panském honu rytíři z Valdeku a Komárova pronásledovali jelena se zlatými parohy až na vrchol hory, kde se jelen ztratil. Zde se jim zjevil stařec s bělostným plnovousem a pravicí jim ukázal na zem, z které vystupovaly tři zlaté pruty. Nato se starý muž rozplynul v mlze. Rytíři povolali kopáče, kteří pruty vykopali a nacházeli zde další zlato, které šlechtice velice obohatilo. Dali proto tomuto vrchu jméno Dědova hora po starci, který se jim zde zjevil. Výskyt zlata v těchto místech je však opravdu jenom báchorka

Jedová hora, je nejpamátnější brdský železnorudný důl, který dle historiků již existoval ve 13. století. Němečtí horníci, kteří byli k nám v minulosti často povoláváni ji nazývali Giftberg. Vedle železné rudy se zde těžil krevel, siderit a opravdu i jedy. To byla zejména rumělka s vysokým obsahem rtuti. Tu zde těžili až do šedesátých let 19. století jako vedlejší produkt. Když se rumělky nahromadilo větší množství, provedla komárovská železárna sama destilaci rtuti a dodávala ji na trh. Vědci soudí, že penězokazecká dílna z poloviny 15. století, objevená v Koněpruských jeskyních, používala rtuť z dolu Jedová hora. Padělatelé stříbrných mincí, tzv. husitského haléře, vyráželi mince razidlem s emblémem českého lva z obyčejného měděného plechu, ale pak tyto výrobky slabě postříbřovali amalgámem, což je stříbro rozpuštěné ve rtuti.

Jedová hora bývala i místem kdysi honosných hornických a hutnických slavností.

Fotografie ze sedmdesátých let 19. století nám ukazuje jednu ze slavností na Jedové hoře.

 Tehdy se na pověstný vrch sjeli kramáři a krčmáři, přišli muzikanti a spolu s příslušníky komárovského a hutnického stavu se tu veselil lid z širokého okolí. Slavnosti byly původně dvě v roce, jednou na den svatého Vojtěcha a podruhé na svatého Prokopa. Až v roce 1882 bylo ustanoveno, že slavnost bude jen jedna a to na svátek sv. Prokopa. Komárovští však byli v tomto směru velkorysí a tak často nezůstalo jen při jednodenním slavení. Někdy prý z toho byly tři dny v jednom zápřahu. Náklady velkolepé slavnosti nesla z části komárovská bratrská pokladna, ale organizátoři uměli sehnat prostředky i jinak. Historik Emil Ondříček v roce 1905 píše:

Že v dřívějších dobách při slavnostech těchto i starší dobře pochodili, dotvrzuje paměť žijících současníků. Tito zvali totiž osobně ku slavnostem dotyčným honorace a čelnější osoby z vůkolí, od nichž se jim značných darů na pivo dostalo, z nichž prý se jak při slavnosti samé, tak i několik dní po ní dobře poměli, neomezivše se přitom jen na pivo, nýbrž i vína dobrých věcí jiných si dopřávajíce.

Vyobrazení dolu na Jedové hoře zařadil v roce 1889 August Sedláček do 6. dílu svých "Hradů". Nedlouho předtím byl tento historický důl uzavřen. Na xylografii podle kresby Vojtěcha Brechlera vidíme jen dvojici mineralogů, zkoumající horniny odvalu.

Slavnosti na Jedové hoře se konaly ještě v době, kdy důl počal stagnovat, což bylo přibližně po roce 1870. Na sklonku osmdesátých let 19. století byl konečně opuštěn úplně. Nové perspektivy svitly dolu na začátku století dvacátého, kdy zde správa komárovských železáren učinila pokus obnovy dolování v moderních podmínkách.

Bohužel, naděje skládané na Jedovou horu už tehdy naplnění nedošly. 

Tolik Jan Čáka.

Sestupujeme od šachty Barbora, zde jsou v terénu viditelné pozůstatky cesty a odvalu z horního snímku.

Klesáme terénem dolů a hledáme zbytky starých štol. O jedné víme, je vyznačena na mapě asi 200 metrů nad Záskalskou nádrží v lese a jmenuje se hloubení Josef. Štěstí nám nepřeje, žádnou jinou štolu jsme zatím nenalezli. Sestoupili jsme tedy až ke spodní štole.

Štola hloubení Josef.

U této štoly se uvažuje o jejím zprůchodnění až k ústí šachty Barbora pro turisty a tím dát naučné stezce okolím Komárova další atraktivní rozměr.

Detail vstupu.

Pohled do štoly hloubení Josef.

Dobový snímek.

Pokusíme se objevit ještě nějakou štolu pod šachtou Barbora.

Stoupáme z druhé strany nahoru.

 Najednou se na nás štěstí usmálo, vytrvalost přinesla i výsledek.

Našli jsme další štolu.

Kolem se nacházely různé zbytky z odvalů. 

Čekal nás poslední krok pátrání na Jedové hoře.

Vstup do štoly.

 Do stísněného prostoru se vešel  pouze jeden člověk, tak jsem to vzal na sebe. Skrčil jsem se a nejistě vstoupil dovnitř. Všude byla tma a zima, při pomalém postupu vpřed jsem se zatím nikam nepropadl. Po osvětlení prostoru štoly jsem byl však v šoku, upozorňuji další návštěvníky a hlavně rodiče, že následující snímek může vyděsit je i děti. 

  

Ze zadní části štoly na mě vystrčil hlavu drak !!!!!!

 Zakončení naší cesty po Jedové hoře bylo úžasné. Tuto strašidelnou scénu možná vytvořilo sdružení Přátel Komárova při slavnostním otevření Jedové hory v roce 2015 a mělo být asi zpestřením naučné stezky okolím Komárova. Bohužel další informace o tomto díle jsme již nikde neobjevili. Je veliká škoda, že návštěvníci této lokality o tom nejsou informováni.

.............................................................................................

 

Krásné toulky po Brdech vám přeje redakce blogu

 Brdolog.

***********************************************************************